V pekle inkluze

Jedu takhle metrem ze stanice Ankarác přes Musulmuzeum na Muhamůstek, vystoupim na Alaháku a u Mekkáče potkám Konvičku. "Odkud, simvás, jede ten karavanbus na Letiště Muláha Hlístvýra? Nikoho jiného tady neznám, je to tu samý ...

 .... (Cizinec), tak se ptám zrovna Vás, odpustte," vysvětluji Konvičkovi.

Poslední varování: následující řádky nemají nic společného s islandským státem a všechna jména zde se vysktujííc jsou náhodná a nemají s nikým nic společného.

Konvička podhalí čádor, zakryje si ústa fezem a sykne: "Copak tohle je nějaké Vítězné náměstí? Karavany na letiště jezdí z Dejvic, ty pse...", a padl skosen sprškou kamení. Kolem se hned seběhl dav, a jeden přes druhého křičí : "Zahalte jí tvář !"

Vypadalo to, myslím to kamení, jako meteorický roj, který se pohybuje poněkud atypicky, tzn. horizontálně. Na zkoumání zvláštního fyzikálního jevu jsem ale nemám čas, o mrtvolu je postaráno, spěchám na let Malajských aerolinií přes Kyjev na Maledivy.

Takže utíkám na taxik. Na křižovatce u Istambulhara mě zadrží mravnostní policie islandského státu, strážmistr Šlachta a obviní mě z vraždy paní Konvičkové. "Od té dob, co nejsem v ÚOOZ, nastala exploze neorganizovaného zločinu," povzdechne si, když mi nasazuje klepeta. 

Na cele předběžného zadržení kousek od náměstí imáma I.M. Havlova se hájím "byl to meteorický roj, viděl jsem to na vlastní oči !" Šlachta má ale stovky svědků, prostorové odposlechy a termovizi, takže je jasné, že Konvičkovou jsem přistihl při procházce bez mužského doprovodu a  jako správný (viking) jsem  ji na místě  ukamenoval.

Podle soudkyně z lidu, JUDr. Šiklové je polehčující okolnost, že oběť netrpěla, spáchala hřích, a jak pravil můj obhájce, Msgr. Alahalík, moje hlavní provinění spočívá v tom, že místo abych přečin nahlásil, z místa činu jsem uprchl. Odsuzuji se k obecně prospěšným nuceným pracem na experimentální škole Mgr. Valahové: budu vykonávat funkci asistenta nepřizpůsobivého žáka. Navrch jsem odsouzen k tisíci ranám důtkou. "Šaría si nevybírá," uzavřela soudkyně svoji krátkou řeč, jako vždycky.

K mému velkému překvapení jsem nebyl zbičován, protože trest za mě převzal dobrovolník Hollan.

Valhaláh je velký !

"Něco za něco," zašeptal Hollan a rychle mi strčil do kapsy kus meteoritu.

Ve škole to vypadá jako v (islandské) škole: než jsem našel svého svěřence, trvalo nějakou chvíli. Šikana probíhá během matematiky, fyziky, chemie, islandské výchovy, biologie i českého jazyka a po přestávce během tělocviku už byli chrastavští chlapci tak unavení, že mě k němu konečně pustili.

"Tady ho máš, hihihi," smějí se na celé krvavé kolo chlapci z Chrastavy.

Je to Václav Klaus II., Mladší.

"To nepůjde. Tady se nedá vyučovat !", zvedne hlavu od sudoku učitel Patočka, který už nekolik hodin dává pozor, aby žáky zabrané do šikany nikdo nerušil. "Klausi, vy ty chlapce prostě neustále, zlovolně a úmyslně týráte ! Tohle trojka z chování nespraví. Jdu se poradit s ředitelkou školy, co s vámi.

Zatím si s asistentem přečtěte kapitolku z Korkoránu!"

Zmlácený a pobledlý  Václav Klaus mladší (ztratil hodně krve) mi bezzubými ústy sděluje, že má plán, jak se z téhle zoologické zahrádky dostat: Dvojník jeho otce, který je v pražských  homosexuálních doupatech znám pod přezdívkou Kikina, si s komplicem podali žádost o adopci.

Když to vyjde, přestěhujeme se do Brna !

Vyprávím Klausovi mladšímu, co se mi stalo na Alaháku s Konvičkou. Máme čas, takže přemýšlím o těch meteorech. A proč se Konvička vydával za Konvičkovou v čádoru ?

Není to divné ? Co se to děje ?

Přichází ředitelka školy, trafikantka Nagyová, školník Šlachta a učitel Patočka: "Nemyslete si, že nevíme, co chystáte. Ani Jakl s Hájkem vám nepomůžou. V rámci programu na ochranu svědků přísně utajovaných skutečností pod záštitou Chobotkovy nadace, se Václav, dříve známý jako Klaus mladší, II., s okamžitou platností odesílá na islandskou převýchovu !"

O mně sice řeč nebyla, ale jako asistent samozřejmě jedu do chaty na břehu brněnské přehrady taky.

Cestou se nám plačící Šlachta svěřil, že sice o rozkrádání unikátní sbírky meteoritů z Národního muzea všichni ví, už dlouho byl tomu ohavnému zločinu na stopě, ale nemohl nic dělat. Hlava chobotnice, Ten, jehož jméno nesmí být vysloveno, mu dovolil zkonfiskovat několik kilo Rittigova zlata, nějaké ty kabelky paní Nečasové, ale na meteority, které se oficiálně ztratily  v rámci rekonstrukce Národního muzea při stěhování do budovy Národního shromáždění musíme všichni zapomenout.

"To by tak hrálo, aby si malý viking mohl vybírat svoje rodiče !", rozčiluje se majitelka chaty, ne nepodobná ompucfrau Šabatové. "Barnevernet na vás, holoto!"

Maminka používá přezdívku Adam Škrla a tatínek si říká Kevin Dahlgren.

"Budeme si hrát na ukulele, Jeníčka, Mařenku a holokaust," oznámil Kevin a zlověstně se zasmál. Tak řinčivě, až ze mě vypadl Hollanův meteorit. 

"Svatý grál !", vykřikl Škrla a vrhl se mi k nohám ...